IVČRN na rozcestí? Ani náhodou!

„Tvé hnutí upadá, takže už se nemůžeš vymlouvat na zábavnější společnost“, sdělil mi položertem a polojízlivě kolega z katedry. Mýlil se hned dvakrát. Nejde o mé hnutí a klid věští brzkou bouři. 

Vycházel z tenčící se účasti na demonstracích (i když tenčící: ve stotisícových Teplicích přišlo zhruba desetkrát méně lidí, než v milionové Praze) a taky z jízlivých komentářů v tisku. Jenže zevnitř to vypadá jinak. Před týdnem IVČRN odstartovalo petiční akci kvůli povinným kolonizačním kvótám a zájem je zhruba o řád vyšší, než byl o loňskou petici, jež se týkala pravomocí mohamedánů coby „církve“. To ale není všechno. Během posledních pár týdnů se poštovní schránka IVČRN plní nabídkami spolupráce, technické pomoci, zapojení, financí (!) – a to nejen od jednotlivců, jak bylo donedávna zvykem, ale i od politiků, právníků, malých církví, firem a dokonce i celých (věru, neparlamentních) politických stran. Činovníci zavedených stran píší: „Založte stranu, přejdeme k vám“, lidé dříve politicky neangažovaní píší, „Založte stranu, vstoupíme“, lidé politiku programově odmítající píší, „Budeme vás volit“. Hlavně se však spousta lidí chce stát členy, plnoprávně participovat na tom, čemu na náměstích a u petičních stánků pomohli na svět a s čím se ztotožňují.

Proč zrovna teď, je zřejmé. Pět let poměrně otevřené debaty o islámu, k níž internetové skupiny typu IVČRN přispěly, dostaly Česko – i ve srovnání s okolními evropskými zeměmi – na úroveň, na němž se naposled nacházelo na úsvitu husitské reformace, kdy „Každá kuchařka znala Písmo Svaté lépe, než římský kardinál“. Jen místo Písma Svatého dosaďte nenávistnou islámskou triologii (korán, sunnu, síru). Přes usilovnou snahu konformistických médií a kluzkost diletantských „arabistů“  se obsah islámského učení stal v zemi všeobecně známým a i ti, kdo neznají detaily, se mohou řídit biblickým, „Poznáte je podle ovoce“. Zhruba od tzv. arabského jara nám islám sám sebe předvádí natolik intenzívně, že jen hloupí, navedení či zastrašení zůstávají na pochybách. Egyptský institut, Timbuktu, vraždění Židů v Lyonu i Bruselu, americký ambasador v Libyi, Lee Rigby, autobus v Burgasu, Charlie Hebdo, Islámský stát denně překonávající nejhorší nacistická zvěrstva … to jsou jen některé islámské projevy posledních let.

Snad ještě šílenější, než předvídatelná až nudná islámská zvěrstva, je západní postoj k nim. Akademicko-mediálně-politický establišment, nesoucí vinu za desítky let nečinnosti, se od chválení islámu („náboženství míru“) a jeho bagatelizace („XY nemá nic společného s islámem“) prolhal až k úplnému přehlížení, že nějaký islám vůbec je. Vzpomeňte na dny po masakru v Charlie Hebdo. Kdekdo nosil placku „nejsem Charlie“, kdekdo vyjadřoval soustrast, ale kořen problému pojmenovali jen ti, kterým establišment říká „extrémisté“. Zoufalství evropských elit dále graduje v  takzvané „uprchlické krizi“. Nejde o nic menšího, než o invazi mladých bojeschopných mužů přes Středozemní moře, která se pobřežním státům naprosto vymkla z kontroly. Ti kluci sice nejsou ozbrojení, ale bojůvky typu Islámského státu se veřejně chlubí, že mezi nimi mají své lidi. Přesto nás média sytí dojímavými příběhy o tonoucích ženách a dětech. Hlavy EU reagují naprosto sebevražedně, snaží se ony uprchlíky-neuprchlíky distribuovat do dosud nezasažených zemí. Zástupci českých vládních stran v Evropském parlamentu, snad pod tlakem západních kolegů, návrh povinných uprchlických kvót podpořili a aby toho nebylo málo, tak tytéž strany v českém parlamentu (tedy, až na pár výjimek, poslanci zvolení za ANO, ČSSD a KDU-ČSL) zablokovali parlamentní debatu na toto téma. Nižší činovníci uvedených stran začínají být zoufalí. Znají názory svých voličů a chápou, že přijetí bruselského diktátu pošle jejich partaje, řepkovým miliardám navzdory, do politického zapomnění.

Veřejnost chápe islám i dynamiku jeho šíření. Hraje se o vše. Přijetí desítek tisíc islámských „uprchlíků“ může nadobro změnit obraz naší země. Hrozí, že se z poklidného středoevropského závětří staneme stejně rozvrácenou zemí, jako jsou Francie, Itálie nebo Švédsko. Z cca 20 000 osob, o nichž se opatrně mluví pro tento rok, se rychle mohou stát statisíce – skrz slučování rodin a skrz to, že nikdo netuší, kolik těch středomořských plaváčků nakonec bude. Co by to znamenalo pro společenskou soudržnost, ekonomiku, bezpečí a ústavní svobody občanů, včetně práva na život, to v západní Evropě vidíme dnes a denně. Nikdy od roku 1989 se vládní strany, média, EU a vůbec celé směřování země netěšily takové nedůvěře až pohrdání občanů. Politický systém se rozpadá.

S kolegy, s nimiž přes 5 let táhneme iniciativu IVČRN, si dynamiku vývoje uvědomujeme. Léta tvrdíme, že situace s islámem se bude zhoršovat a že si to od politických elit vyžádá zcela nový přístup, možná dokonce odpoutání „nezasažených zemí“ od stále bezradnějšího Bruselu. Doufali jsem ale, a to ještě letos v zimě, že hovoříme o horizontu 5-10 let, že máme čas, že za těch 5-10 ještě důkladněji varujeme širokou veřejnost, že mezi námi vyrostou noví a lepší Konvičkové. Vývoj nás dostihl. V takzvaném „jádru“ (což jsou vlastně administrátoři facebookové stránky a jejich blízcí spolupracovníci) se postupně vykrystalizovaly dva názory na to, čím by IVČRN měla být a kam by měla směřovat.

Pohled první: Mělo by nadále jít o neorganizovanou, poloanarchistickou iniciativu, jejíž mnozí spolupracovníci nejsou veřejně známí a jež se, vedle ad hoc kampaní (dopisní akce, anti-halal atd.) věnuje vzdělávací a výzvědné činnosti. Členství spíše neformální a omezené, těžiště činnosti jako nadále na internetu. 

Pohled druhý: Široké otevření náboru členů, budování krajských, okresních a místních struktur, spolupráce s politickými stranami a hnutími, „líheň talentů“ pro eventuelní politické angažmá. Členství formalizované, včetně pravidelných příspěvků atd., pravidelné volby představitelů.
 

Výhody obou pohledů jsou jasné. V prvém případě bezpečnost příznivců, soudržnost vedení, dlouhodobé udržení „ducha“ IVČRN, jak jo mnozí čtenáři znají; v druhém případě mnohem širší společenský dopad, možnost zapojení většího počtu lidí. Zjevné jsou i nevýhody – formálním členstvím v „protiislámském spolku“ na sebe členové vezmou obrovské riziko, pokud neuspějeme.

Nakonec jsme s kolegy dospěli k tomu, že nejlepším řešením je obojí: Uchovat „starou“ IVČRN jako neformální iniciativu a současně z ní, na jejích základech, vytvořit silnou organizaci, která bude hrát s otevřenými kartami a jejímž cílem bude chránit tuto zemi před islámskou theokratickou totalitou.

O politickou stranu, alespoň prozatím, nepůjde. Islám odmítají svobodymilovní občané zleva doprava, jejich půtky by antiislámské hnutí oslabily. Proto se přikláním k modelu organizace apolitické, otevřené zájemcům bez ohledu na pravolevé přesvědčení, ale o to vlivnější. Z takové organizace politická strana může vzniknout, pokud si to vývoj vyžádá.

Jsem samozřejmě příznivcem druhého pohledu a proto – aniž bych opouštěl či mínil měnit „starou“ IvČRN – takovou organizaci na Ustavujícím sněmu 6. června tohoto roku založím a pokusím se dostat do jejího vedení. Nejsem z toho nijak zvlášť nadšen (co je taky Konva za lídra, žeáno), expanze islámu mně však nedává na vybranou, není jiného zbytí.

Kdo, když ne my, kdy, když ne teď? 

Hnutí Islám v České republice nechceme - veřejná FB stránka, IVČRN WEB

Hnutí Islám v České republice nechceme - diskusní skupina

Martin Konvička - blog idnes.cz - 21. 5. 2015